Včera jsem prožila jeden z těch dní, které si prostě pamatujete do konce života. I přesto, že jsem nemocná a probudila jsem se zlámaná, s oteklýma očima a plným nosem, nadopovala jsem se prášky, použila kouzlo make-upu a vydala se na mou promoci. Po cestě do školy jsem si uvědomila, že mi přijde jako bych státnicovala před šílenou dobou a že jsem vlastně zapomněla na to, že už mám školu za sebou a že nějaký titul vlastně mám. Vím, v dnešní době už to není tak ojedinělé a inženýr je každý druhý, ale po tom všem, po 5 letech dřiny, potu, slz a odříkání, jsem jela do školy s pocitem, že jsem to po těch 5 letech dokázala a že tam jedu opravdu naposledy.
Promoce probíhala v aule školy a pokud jste na něčem takhle slavnostním někdy byli, víte, že na vás atmosféra trochu dýchne. Všichni jsou nastrojení, přijede celá rodina, hraje hymna, jste dojatí a příjemně nervózní. Mě navíc přijela teta z Moravy, kterou jsem celý život brala jako takovou druhou mámu, takže jsem byla o to dojatější. Najednou přečetli moje jméno, já složila slib, dostala diplom a najednou to všechno skončilo. Přestaly se mi klepat nohy a já si uvědomila, že tímto to opravdu končí. A v jedné chvíli jsem se otočila na mého tátu, který je tím typickým tvrdým chlapem, který nikdy neuronil slzičku a nic ho nedojme, a viděla jsem, jak má skleněné oči. V tom okamžiku jsem si uvědomila, jak pyšný na mě je a jak je tahle chvíle výjimečná. A i když titul v dnešním světě neznamená tolik, jako dřív, v ten moment jsem na sebe byla sakra pyšná. Protože jsem to dokázala. Dala jsem to!
Po promoci přišlo na řadu focení, zase focení a objímání. Všichni jsme si tak hezky poplakali, bylo to dojemné a já jsem tam jen tak stála a koukala na všechny ty lidi, kteří kvůli mě přišli, a byla jsem strašně šťastná. No a to bychom ani nebyli my, abychom neoslavili tuhle akci jídlem! Šli jsme do skvělé restaurace, dali si samé dobroty, přiťukli si Martini (drink v kombinaci s paralenem nebyl nejlepší nápad :D) a jen tak si povídali. S mamkou jsme vzpomínali, táta vtipkoval, všichni se skvěle bavili a mě bylo to skvěle. Dostala jsem krásné kytky, ještě hezčí dárky, ale ze všeho nejvíc si budu pamatovat tu chvíli se všema, když jsme byli všichni spolu, spokojení a prostě si jen tak povídali a smáli se. Proto od včerejška nosím úsměv od ucha k uchu a mám super náladu. A doufám, že si tuhle vzpomínku ponesu ještě hodně, hodně dlouho…děkuju za to.
Máte už za sebou nějakou promoci, taky jste byli dojatí a pyšní? J
Mějte se krásně,
T. ♥
Promoci za sebou sice nemám, ale takhle zvláštně jsem se cítila při předání maturitních vysvědčení. Ale věřím že na tvůj zážitek to nemá.
Za druhé ti chci říct že máš můj velký obdiv za to že jsi dostudovala tak daleko 😊 je to pro mě taky trochu motivace že má smysl studovat dál abych na sebe byla pyšná.
Každopádně článek je perfektní a na fotkách vůbec není poznat, že by ti nebylo dobře 😉
Ono je vlastně úplně jedno, jaká je to slavnostní událost, člověk by měl být na sebe pyšný pořád! 🙂 A děkuji moc, no, nebylo mi úplně nejlíp! 😀
Máš pravdu bylo to krásné, já byla v pondělí a taky se mi chtělo brečet. Mě čekají ještě dva roky, ale docela se na ně těším. :))))) Pocit dokončení je k nezaplacení :)) hezky večer, uzdrav se. Táňa Šimoňaková
Skvělý článek 😊Moc ti gratuluju 😊 jsi šikovná 😊💖
Markétko děkuju. 🙂
Moc ti to slušelo😊,promoci za sebou sice nemám, ale takhle hezky jsem se cítila když jsem dostudovala školu a obor který mě naplňoval.Splnila jsem si díky tomu svůj sen.Jsi šikovná, že jsi to dotáhla takhle daleko .Máš můj obdiv 😊 Skvělý článek 😊Moc hezky napsané 😊
To je krásný, splnit si sen je asi to nejlepší, co pro sebe v životě můžeš udělat! 🙂 A moc děkuji! <3
Super , moc hezky napsané❤️❤️❤️❤️
Mám za sebou promoci bakalářskou a přesně jak popisuješ, byla jsem dojatá a pyšná a když jsem viděla, že i taťka brečel (a to je stejný jako tvůj, tvrdý chlap, které jsem snad nikdy předtím neviděla brečet) byla jsem ještě pyšnější 🙂
Teda Terez… jak popisuješ, jak jsi koukla na svého tátu… i já měla najednou skleněné oči 😀 Tvůj článek mě dojal 🙂 Možná i proto, že já na svou promoci nešla. Rodiče už měli zamluvený pobyt v horách a já šla na svatbu kamarádce. Do teď mi to chybí – to rozloučení se se školou a slavnostněji to tímto rituálem uzavřít. Aspoň, že na té bakalářské jsem byla. 😀 … Nádherné fotky a já jsem ráda, že jsi to i přes nemoc tak hezky a s úsměvem na rtech zvládla. 🙂
Jé Peti to mě mrzí, ale zase to také není všechno, víš jak, hlavně že ten diplom máš! 😀 🙂 Ale vím, jak to myslíš a moc děkuji za krásný slova <3