Motivace (Jak na ní, jak se dokopat a co motivuje mě)

Je neděle dopoledne a mě se nechce. Nechce se mi vstát, oblíknout se, zabalit si věci do fitka a vyrazit. I přesto, že máme fitko v podstatě pár metrů od baráku, se nedokážu přemluvit k tomu, abych tyhle všechny činnosti udělala. Vím, že když půjdu, budu po cvičení cítit euforii, budu ráda, že jsem udělala něco dobrého pro své tělo a budu na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Ale mně se nechce. Bojuju tedy sama se sebou a snažím se najít motivaci. Důvod, proč bych do toho fitka měla jít.

JAK VNÍMÁM MOTIVACI

V životě jsou samozřejmě důležitější věci než fitko. Ale na tomhle příkladu je krásně vidět jak věci, které nám, po jejich skončení, dávají pocit radosti a naplnění, odkládáme nebo neděláme kvůli své lenosti, pohodlnosti nebo nedostatečnému odhodlání. Nebo kvůli nedostatečné motivaci. Motivace je všude kolem nás a dalo by se říct, že vede každý náš krok, celý náš život. Už jako malí jsme dostávali od rodičů různá ultimáta, například když přineseme samé jedničky, dostaneme vysněné kolo. I to je forma určité motivace. To, jestli je to dobrá nebo špatná strategie závisí na úhlu pohledu a na daném jedinci. Protože každý jsme jiný, každý vnímáme motivaci jinak a máme jiné motivátory, které nám proces celé motivace spustí. Pro mě, jakožto člověka, který je hodně ambiciózní a tvrdohlavý, je motivace strašně důležitá. Protože to, co si v hlavě usmyslím, musím udělat nebo mít. Vždycky si něco vysním, určím cíl a tím se motivuju. A tenhle cíl a následná motivace ho splnit je pro mě alfou omegou všech následujících činností. Ale nenechte se mýlit, nejsem perfektní, i já často ztrácím motivaci, i já často nedělám věci, které jsem se zařekla, že pro splnění daného cíle budu dělat. Pravidelnost je totiž můj největší nepřítel.

CO MĚ MOTIVUJE

A v tomhle nástává ten zlomový okamžik, kdy může nastat problém. Nemáte prostě motivaci něco udělat. Je vcelku jedno, jestli je to kvůli únavě, nevyspalosti, nemáte na to prostě náladu nebo už plníme některé kroky k danému cíli tak dlouho, že už jste svoji motivaci vyčerpali a najednou vám vše další přijde zbytečné. Tak to mám často třeba já. Jsem sice člověk, který se pro všechno hned nadchne a do všeho jde po hlavě, ale bohužel u všeho ne vždy dlouho vydrží. Zkrátka někdy (často) se stává, že jak rychle se nadchnu a začnu, tak rychle skončím. A proto jsou pro mě šíleně důležité motivátory. Motivátor může opět být pro spoustu lidí něco jiného. Pro mě jsou to věci/činnosti, které mě motivují k tomu, abych pokračovala dál. Je jedno v čem, prostě pokračovala v tom, kvůli čemu jsem začala. V každé oblasti mého života mě motivuje něco jiného. Když jsem na začátku zmínila fitko, tak například u něj mě motivuje vize. Vize o podle mých představ ,,dokonalém“ těle. Taky mě motivuje ten pocit ze cvičení, to pročištění hlavy a celkové zpevnění těla. Když pravidelně cvičím, cítím se daleko líp, nechodím shrbená, mám silnější imunitu, nezadýchávám se do schodů a nemám ani tak často sklony k migrénám a bolestem krční páteře. A když se stane, že takhle v neděli dopoledne ležím a nemůžu se přesvědčit, abych šla cvičit, vzpomenu si na ten pocit po cvičení a všechny zmíněné důvody. Vzpomenu si na to, jak je mi vždycky hnusně, když delší dobu necvičím a jak těžké je se zase vrátit do formy a zpátky tam, kde jsem přestala. A ty negativní pocity, které cítím, mě donutí se zvednout a jít to změnit.

U školy to bylo ještě daleko těžší. Sami určitě dobře víte jak strašně těžký je se dokopat k učení. Když jsem měla zkouškový nebo před státnicema, tak to bylo největší peklo. Všechno kolem bylo zajímavější než skripta, přišlo mi, že všichni dělají super cool věci zatímco já sedím doma, a instagram jsem refreshovala co půl minuty. Pro mě v tomhle období byla nejdůležitější organizovanost, time management a systém odměn. Praktikovala jsem to tak, že jsem si učení rozvrhla do dní, ve kterých jsem se látku musela naučit. Potom jsem si v diáři vždycky vyznačila místo, kdy se budu učit a kolik toho ten den musím stihnout. Zároveň jsem si za splněnou práci slíbila každý den malou odměnu. Někdy to byl díl seriálu, jindy oblíbená čokoláda nebo nákup svetru online. Nic velkého na to, aby mě to zruinovalo, ale zase ne tak malého, aby jsem neměla chuť tu odměnu získat. Ze začátku to bylo pořád těžký, první dny nejhorší. Potom jsem ale odložila telefon do jiné místnosti, odhodlala se a začala. A ono to šlo. Ten pocit, když jsem si večer odškrtla, že mám pro dnešek splněno a vybrala si mou odměnu, byl skvělý. A dokonce jsem se těšila na další den. Navíc když jste cca v polovině, už si říkáte, že to brzo skončí a že jste se toho naučili už tolik, že ten plán prostě dojedete.

S prací to mám zase trochu jinak. I tady platí, že potřebuju mít vše sepsané a časově zorganizované, ale tady je motivace někde jinde. U práce mě nejvíc motivuje budoucnost a profesní posun. Vždycky si představuju, kam mě tyhle projekty posunou za dalších pět, deset nebo patnáct let. Vymýšlím, kde a co budu dělat, v čem se budu realizovat a jaké další zajímavé lidi potkám. Hodně mě taky motivuje skutečnost, že bych jednou chtěla, aby moje jméno v mém oboru něco znamenalo. Netvrdím, že bych chtěla být ta nejlepší a nejuznávanější na světě, ale přála bych si, aby když se řekne moje jméno, všichni věděli, jakou specializaci mám. Tohle je mou velkou motivací a hnacím motorem, i přesto že vím, že je to otázka vzdálené budoucnosti.

Tohle bude možná znít zvláštně, ale v mém životě velkou skupinou věcí, do kterých se musím nutit a nacházet neustále motivaci, jsou tzv. nepříjemné věci. Takže všechno to, co se vám prostě nechce, není to příjemné a nemáte z toho dobrý pocit. V pubertě to bylo mytí nádobí, poslouchání rodičů a odlakování si černého laku z nehtů. Teď jsou to například některé domácí práce, složité úkoly, psaní diplomky, nepříjemné partnerské rozhovory nebo třeba kritika. Všechno jsou to momenty, které víme, že nastanou a že dané věci budeme muset jednou udělat, ale odsouváme je na co možná nejdýl. A přesně tohle odsouvání nepříjemností ,,na později“ je to nejhorší. Každý to ví, ale stejně to všichni děláme. 🙂 Proto se i já snažím vždy ty velké, těžké a nepříjemné úkoly a věci dělat jako první a mou největší motivací do toho je právě ten pocit po dokončení, že už mě ,,nic horšího nečeká“!

JAK SE DOKOPU, KDYŽ SE MI ALE FAKT VŮBEC NECHCE

Uf, když všechno výše zmíněné selže, přichází donucovací prostředky. Takže v tomhle případě mi nejvíc pomáhají fotky. Koukám na fotky na IG, Pinterestu nebo jen tak pročítám blogy a říkám si, že kdybych zvedla zadek, mohla bych mít takovýhle tělo, být součástí stejně skvělých projektů nebo bych mohla bydlet už ve vile (jo, dejte si vysoké cíle a buďte na sebe v této fázi fakt tvrdí). Když fotky nezaberou, mučím se psychicky ještě víc a představuju si to, co chci, v hlavě. Představuju si, jak vypadám, kde jsem, kde bydlím, kde pracuju, zkrátka tu mojí vizi, to, do čeho se mi za nic na světě nechce. A když potom otevřu oči a musím čelit kruté realitě, donutí mě to se zvednout a proměnit sen ve skutečnost. Tohle je pro mě vždycky jako studená sprcha, ale zaručeně funguje a motivuje mě pokračovat dál a ty sny si splnit.

 

Každý je originál, tedy to, co funguje na mě, nemusí nutně fungovat pro vás. Každý by si měl najít to svoje, které mu ve dnech, kdy se mu fakt nechce a postrádá motivaci, pomůže a namotivuje ho dál. Jsou ale i takové dny, kdy motivace a chuť prostě nejsou a nebudou a v těhle chvílích je lepší se na to ten den prostě vykašlat, prostě vypněte třeba u seriálu nebo se z blbé nálady vybrečte a začněte druhý den znovu s čistým štítem. 🙂

Jaké jsou vaše tipy k motivaci? A co motivuje vás?

 

Mějte se krásně,

T. ♥

Terez